Naokolo Hostětína pěkná cestička

Ne, není to nápěv lidové písně, jen jsem si vypůjčil název netradiční naučné stezky jedním krásným koutem Bílých Karpat. Když se jím projdete, rádi odpustíte stezce drobné nedostatky, protože je z ní cítit láska k tomuto místu a ruka člověka.

Stezka začíná na návsi v Hostětíně malou zvoničkou rodáků. Dovolím si ocitovat krátký text: Tato zvonička nám má připomenout naše rodáky, kteří se z různých důvodů vydali do světa. Někteří odešli za prací, někteří za svou láskou a někteří proto, že jim nebylo umožněno postavit a vybudovat si svůj domov v jejich rodné vesnici. Ale nezapomněli na Hostětín a za to jim patří náš dík. Je to jejich zvonička, zvonička rodáků. Nejsem rodák z Hostětína, kdybych jím byl, u srdce by mě hřálo, že o mě tady někdo stojí a i když jim nejsem, mám chuť Hostětín poznat, protože tu žijí dobří lidé.

Ze druhé strany dřevěné zvoničky nalézám úvodní panel, spíš tabulku, naučné stezky Naokolo Hostětína. Vysvětluje mi, že mě provede místní pamětník, který mi poví o životě v obci a jejím okolí. Dozvím se také, že stezka má 6 km a že to nebude jenom pořád po rovince, ale i terénem. Taky si něco přečtu o tvůrci – brněnském výtvarníkovi Rosťovi Pospíšilovi a o tom, kde si můžu koupit mapu ke stezce. Vše doplněno mapkou se zřetelným vyznačením trasy, resp. dvou tras, které okolím obce vedou. Informačně dobré, ale mám problém s formou. Proč? Zelené písmo je hodně kondenzované, takže řádky působí moc plně a jejich čtení zbytečně unavuje oči. Tak, jak se dobře četl text o rodácích na druhé straně zvoničky, se toto dobře nečte a jak uvidím dál, stejný problém mají i ostatní panely. Znám brněnskou Veronicu, organizaci, která za stezkou a řadou aktivit v Hostětíně stojí a hned při prvním pohledu na panel poznávám její rukopis, takže „corporate identity“ funguje, jenomže tabulka na stezce není propagační leták, ke kterému si můžu doma sednout a v klidu a pohodlí si ho přečíst. Prostě mi přijde, že míň by bylo víc a že to chtělo otestovat na lidech, kteří nosí brýle.

Nevadí, jdu dál do kopce, červenobílá značka naučné stezky mi ukazuje cestu – i když vlastně nevím, jestli mám po ní jít – toto asi chtělo jasně říct na úvodním panelu. Po pár stech metrech přicházím k prvnímu z desíti panelů. Ty panely nepanely jsou spíš skulptury spojující dřevo, železo a kámen do nádherného celku. Toto se fakt moc povedlo. V lese to působí jako destilát stromů a skal s kovanou pečetí lidské ruky. Jdu na tabulku a její sdělení.

Zarazí mě trochu první odstavec – jsi připravený na cestu, pojďme tedy, po cestě ti řeknu, jak se dřív žilo atd. Neměl být na kapličce? Druhý odstavec se mi líbí: Cestě, kterou ze začátku půjdeme, jsme v žertu říkali „Getsemanská“, jako cesta utrpení. Odjakživa byla totiž nepěkná, plná mokřin a rozbrázděná od toho, jak se po ní sváželo dřevo z lesa a jezdilo na pole – tam na vršek. Krávy se občas po dešti bořily pěkně hluboko, a to ještě musely táhnout těžký náklad. Dívám se na cestu a před očima mi vyvstává obraz, který jsem před chvílí četl. Pokračuji k druhému odstavci: Jinak se tomuto místu říká Podkozičí a těm loukám nad potokem Niva. Kterým loukám? Potok nevidím, trochu se jako ne-místní ztrácím. V roce 1944, skoro na konci války, tu americké bombardéry svrhly čtyři bomby, když je pronásledovaly německé stíhačky. Dovedeš si představit ten strach. Jedna dopadla jenom kousek odsud, napravo od cesty. Tak pojďme dál, vzhůru do kopce, na Kozice. Hm, tento odstavec je pro mě navíc. Kdyby tu nebyl, nechyběl by mi. Ten strach si asi nikdo, kdo válku nezažil, stejně představit nedokáže. Navíc, kdyby bylo textu míň, mohl by být líp čitelný.

Pokračuju dál k panelu 2 Kozice. Je to docela dost textu, A něco mi tu nehraje. Tomuto místu se říká Kozice. … Ještě můj dědeček, když byl malý, sem chodíval pást krávy. A předtím…tady dokonce byla pole a oralo se tady. Jsou tu místy vidět zbytky mezí. Kozice a pásli krávy? A kde ty meze jsou, dívám se do lesa, aha, asi tady ten pás by to mohl být. A podívej se na ty dva vysoké duby. … Určovaly hranice mezi dvěma pozemky. Které duby? Dívám se do lesa a nevidím, až po chvíli se otáčím a za zády jsou. Stačilo říct, podívej za sebe. Čtu dál. Píše se o dobytku, který byl důležitý a ještě dlouho poté, co se jinde oralo strojem se tady používaly krávy. Koz bylo méně, ty byly hlavně v Šanově. Taky jsme jim z legrace říkali „kozaři“. Tak na Kozicích se kozy tedy nepásly? Další odstavec je o tom, co jako děti na pastvě zažívali a končí se odstavcem o tom, jak se na krmení a podestýlku zužitkovalo všechno, co krajina nabízela. Kdyby to bylo o polovinu kratší a někdo mi vysvětlil, proč se na Kozicích nepásly kozy, byl bych radši. Ale někdo s lepšíma očima se třeba rád začte. Informace zajímavé, jen celé trochu upovídané.

Přicházím k jednomu ze dvou vrcholů, panelu č. 3. Vlastně lavičce vzdáleně připomínající jezevčíka. Jsem na Odměření – u červeného kříža. Autor mi mluví z duše Tady to mám obzvlášť rád. Jenom se rozhlédni dokola. Šanov jako na dlani. Nalevo v dálce je kopec Vysoká a napravo vidíš Holý vrch nad Bylnicí – to je ten nejvyšší kopec. Kousek odsud je křížek s lipami, pojďme tam, odpočineme si. Ale předtím ti řeknu ještě jednu zajímavost. Toto místo je rozvodí. Pokud tečou vody z dešťů a z potůčků do šanovského údolí, tak doputují do Váhu. Naopak voda na jižní straně kopce teče k Hostětínu, doteče do řeky Moravy. Ale nakonec se stejně obě vody potkají v Dunaji. Sedím na lavičce a užívám si nádherné místo a Božský klid. Za ohradníkem se popásají krávy, nebe je vymetené, krása. Textu není moc, tak akorát, takže na tabulku vešlo i jednoduché schéma trasy a vím, že další tři zastavení jsou někde poblíž. Jo, ještě udělat o fous čitelnější to písmo… ale to se opakuju.

O kousek dál u lesa přicházím k panelu č. 4 Nad Bukovinou. A jsme zpátky – celá tabulka zaplněná textem. V prvním odstavci se dočtu, že ze Šanova do Pitína se tady chodívalo pěšky a že pod hrází býval chodníček. Kde pod hrází? A kde je Pitín? Šanov už tuším. Tak toto je spíš pro „místňáky“, říkám si. V dalším odstavci se dozvídám, že v Hostětíně byla spíš malá hospodářství a co pěstovala. Tady nahoře byla pole. Aha, už chápu, proč se o tom tady bavíme. Následuje odstavec o tom, co se jedlo při práci na poli a další o dožínkách. Vedle místa, kde teď stojí moštárna, bývalo výletiště. Tam bývala dožínková zábava. Říkalo se tam „Na Rybníčku“, protože to místo bylo dost podmáčené. Proč mi to říkají tady? Copak vím, kde to je? Další odstavec o mlácení obilí a pak o družstvu a mechanizaci. Ale proč tady? Textu mohla být půlka, představil bych si místo louky s krávami pole a lidi, co je obdělávali a úplně by mi to stačilo.

Další úsek je trochu hůř schůdný a cesta se musí hledat. Tady by to chtělo na ní ještě zapracovat, aby člověk nebloudil. Přicházím k prameni Kolelače. Na tabulce mě zase vítá schéma, což znamená míň textu a lepší orientace na trase. Jupí. Text se mi líbí. Je tu lidsky vysvětlené, proč jsou kolem strže a rýhy, že za to může zdejší flyšové podloží …Pískovcové (vrstvy) jsou pro vodu propustné, ale skrze jílovec voda dolů neproteče. Proto je tady tak mokro a proto máš boty od bláta. No fakt mám. Když jsme byli malí kluci, hrávali jsme si s „kačením mydlem“. To jsou malé zvlhčené jílovcové kamínky, které jsme hledali v potocích. Taky můžeš zapátrat po životu v prameni. Možná najdeš čolky anebo aspoň pulce a larvy od hmyzu. Kačení mydlo jsem v životě neslyšel, ale vzpomněl jsem si na své dětské války v pískovně, kde nejlepší munice byla z kusů jílu, které jsme sem tam v písku nacházeli. A taky je dobrá ta výzva k návštěvě pramene. Je pár metrů a jdu se podívat, jestli nějakou žoužel nezahlédnu. Panel mě přinutil líp si prohlédnout a pochopit toto místo. Výborně!

Panel číslo 6 je zase lavička s tajemným názvem Kočičí hrad. Na tabulce je místní pověst o hradě, který se propadl do země a stráží ho i s pokladem hejno koček. Tak pátrej v okruhu 50 metrů odsud a uvidíš, zda něco najdeš. Rozhlížím se a po pravdě řečeno pátrat se mi nechce, ale když tady půjdu s dětmi, ty se jistě rády rozběhnou po okolí a třeba něco najdou.

Jdu dál a po chvíli vycházím z lesa a jsem na pro mě druhém nejsilnějším místě stezky. Přede mnou je velká lípa a úchvatný výhled do údolí. Sedám si do trávy a počítám kolik kopců za sebou můžu vidět. Devět! Takže když bylo v pohádce za devatero horami, tak se tam dalo dojít za dva dny? Tak to je dobré vědět. Seděl jsem v trávě a bylo mi dobře, ale nakonec jsem se zas zvedl a pokračoval k dalšímu „jezevčíkovi“ – panelu – lavičce pod lípou. Ze 7. tabulky se dozvídám, že jsem na Pitínských Jahodiskách. Výborný krátký text: Tady je krásný výhled na Pitín i na Bojkovice se zámkem Nový Světlov. Protože nejsem místní, pomohlo by mi, kdy mi autor řekl, že Pitín vlevo a Bojkovice vpravo, ale nevadí. Na Pitínsko jsme chodívali na ostružiny. V hrázích bývaly i dřínky. Sbírali jsme i plané trnky na víno, lískové oříšky, sušili šípky a lipový květ. Z druhé strany kopce, na Jahodiskách, se sbírala i zeměžluč a jiné byliny. Naše bylinkářka byla tetička Chmelová. Jiných bylinkářek v Hostětíně moc nebylo. Těmi proslula hlavně Žítková. Možná jsi někdy slyšel o léčitelských a věšteckých schopnostech žižkovských bohyní. Nádhera. Rozhlížím se kolem a představuji si, jak sem místní chodili sbírat plody, před očima se mi vybavila tetička Chmelová, i když jsem ji samozřejmě v životě neviděl. A žítkovské bohyně? O těch si určitě něco přečtu… to je zajímavé. Na pozitivní zážitek z tohoto místa stačilo vlastně pár vět.

Sešel jsem k cestě k panelu č. 8 Jahodiska. Text je zase dost dlouhý, a dozvídám se z něj o ovocnářství v Hostětíně. Je vidět, že toho autoři o něm chtěli říct hodně a asi to šlo zase zkrátit. Možná to měli zrovna tady zkusit, protože pod textem je červeným písmem věta Nacházíte se na vycházkové stezce okolo Hostětína. Stezka začíná v obci za obecním úřadem a je dlouhá 6,5 km. Jsme u cesty a kdybych jel po na kole, asi by mě zajímalo, co je to za podivný panel a třeba bych si chtěl stezku projít celou. Jenže mi zrovna tady chybí ten schematický plánek. Už proto, že tu přecházím přes cestu a mířím k lesu, který je pár set metrů daleko. Značka tu není, takže musím trochu „po čuchu“. A pokud je toto místo brané jako částečně informační panel pro příchozí z jiného směru, přežil bych tady bez problémů i celou mapku, která je na panelu u kapličky. Ta by se konec konců dala jednoduše doplnit.

Přicházím k lesu, zastavení č. 9 Zábřeží. Rozhlédni se po krajině. A všimni si rozdílu mezi krajinou, která je směrem k Jahodiskům, a té kolem nás. K Jahodiskům jsou na příkřejších svazích louky a pastviny či lesy. Po temeni Jahodisek se přes Klenůvku promiňte, nejsem místní, co nebo kde to je? dostaneš až k hraničnímu hřebeni Bílých Karpat. Oproti tomu tady kolem nás jsou svahy mírnější a trochu lepší půda. I v mapě tuto změnu rozpoznáš, tyto pozvolné svahy patří už k Vizovickým vrchům. Aha, zajímavé. Vyběhni se podívat na kopeček, je tam krásná socha sovy. Já zůstanu tady a počkám na tebe. Pak už půjdeme zpátky domů. V parném létě můžeme jít v chládku lesíkem anebo můžeme jít po kraji lesa polem. Jsem už mírně uchozený a začíná se smrákat, tak k sově nepůjdu, ale líbí se mi, že vím, že už míříme zpátky a taky to, že se dá jít dvěma cestami podle počasí. Mrknu ještě na schéma, které naznačuje, že se tady cesta stáčí v pravém úhlu doprava a pokračuji dolů k vesnici.

Docházím už se soumrakem k panelu č. 10 Nad ploty. Toto je poslední zastavení na naší cestě, rozloučíme se. Možná se tady loučili i naši dědové se svými rodinami, když odcházeli do světa za lepším živobytím… Pěkně navázané a umím si představit, že tady u křížku u cesty k nádraží se skutečně lidé loučili s Hostětínem. Následují informace o miškářích – zvěroklestičích – které bych zase snesl stručnější. A pak poslední odstavec …jsem moc rád, že jsme spolu strávili pěkný čas na vycházce, doufám, že se ti tady u nás líbilo. Moc! Těším se na viděnou zase příště. Tak to já taky.

Vracím se zpátky k obecnímu úřadu, kde mám zaparkované auto. Je mi dobře. Krásné místo, moc pěkně udělaná stezka, panely – malá umělecká díla skvěle zasazená do krajiny. Stezka, která si se mnou vyprávěla o na první pohled obyčejných věcech, se mi moc líbila. A jestli mi chtěla říct, že Hostětín je krásné místo, kde život nebyl snadný, ale lidé tu žili rádi, tak se jí to povedlo. Vřele doporučuju každému, kdo chce potěšit svou duši.

 

Psáno 27. 10. 2012, absolvováno 20. 10. 2012

 

L. Ptáček

 

PS: mám kupu fotek, ale neukážu, zajeďte se podívat na originál J

PSS: no, ale pro přespolní, kteří to mají do Hostětína dál než já, je tady odkaz do fotogalerie :)