Návštěva židovských památek v Třebíči

Třebíčská židovská čtvrť je nejzachovalejší v České republice a pravděpodobně i v celé Evropě. Proto byla zařazena spolu se zdejší bazilikou sv. Prokopa na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Ghetto i nedaleký židovský hřbitov mají jedinečnou atmosféru. Jak k ní přispívá naučná stezka, informační centrum, muzeum a turistické brožurky? Stezka není přívětivá ke čtenáři, muzeum kromě modelu města spíš nudí, ale infocentrum a tiskoviny pomohou návštěvníkovi objevit kouzlo tohoto místa.

Úvodem

V malé cukrárně Pod Skálou jsem se dozvěděl, jak se do Židů - jak místní říkají židovské čtvrti - dostanu a co v něm můžu vidět. Vydal jsem se tedy po nepříliš malebném nábřeží řeky Jihlavy, které se zrovna opravuje, a přišel k domu u lávky, kde mě přivítala úvodní cedule Naučné stezky židovskou čtvrtí v Třebíči.

Naučná stezka – úvodní panel

Autoři se zjevně snažili o to, aby tabule byla decentní a příliš „nekřičela“. Výsledek se příliš nepodařil. Česká verze textu je úplně nejvýš, pro lidi nižšího vzrůstu a horšího zraku je v podstatě nečitelná, protože velikost písma je někde na úrovni strojopisu, autoři navíc zvolili zúžený typ písma a zalomení na jeden sloupec. Takže si na úvodním řádku můžeme přečíst, že: „Vprůběhu staletí se Třebíč stala jedním z nejvýznamnějších center židovského sídlení na Moravě. Židovská komunita zde sídlila v blízkosti řeky Jihlavy v prostoru mezi benediktinským klášterem a jeho městem, v místě nazývaném“. Překlep hned v prvním slově, odsazení prvního řádku jednou mezerou, 32 slov na jeden řádek, žádné mezinadpisy nebo souhrn větším písmem, velikost písma cca 11 bodů a výška kolem 200 cm nad zemí většinu okolo jdoucích odradí. Je to škoda, protože informace v textu obsažené jsou zajímavé, i když by se hodily spíše do brožurky než na interpretační panel.

Infocentrum

Vydal jsem se k Zadní, též Nové synagoze, kde sídlí informační centrum a muzejní expozice. Slečna za přepážkou, která, jak se později ukázalo, je i průvodkyní, mi ochotně poskytla potřebné informace, prodala lístek za 60 Kč a dala letáčky Židovské muzeum, Židovské město, Průvodce památkami a okopírovaný plánek ghetta z mapy.cz s popisem 13 významných domů na druhé straně.

Prohlídka muzea s průvodkyní

Prohlídku jsme začali v přízemí synagogy. Nevzpomínám si, že by se průvodkyně představila, ale to u nás nedělá většina průvodců. Snažila se mě zapojit, například když připomněla mohutný pilíř u vstupu do budovy, kterého jsem si ale nevšiml. Z jejího výkladu mi v paměti utkvěla informace o bramborách a výšce, do níž byly skladovány poté, co byla synagoga odsvěcena a také o neobvyklých zvířecích motivech ve výzdobě, které byly použity jako výraz poděkování valdštejnské vrchnosti za pomoc s obnovou střechy synagogy. Bohužel jsem se moc nedozvěděl o tom proč byla střecha předtím násilně stržena. Průvodkyně nenabídla žádné možnosti vysvětlení, hypotézy, nic. Jen že to bylo za nejasných okolností.

Výklad pokračoval v prvním patře na ženské galerii – stručná informace o tom, že ženy a muži byli v synagoze odděleni, ale zase bez vysvětlení, proč tomu tak bylo. Expozici v galerii jsme v podstatě přešli a zastavili se na chvíli u rozsáhlého modelu ghetta, který byl asi nejlepší částí celé prohlídky. Než jsem si jej ale mohl pořádně prohlédnout, už jsme šli do vedlejšího kupeckého domu, kde expozice pokračovala. Jestli se budu moci vrátit, mi v ten okamžik nebylo úplně jasné, zvláště když průvodkyně za námi zamkla s vysvětlením, že se vstupu do sousedního domu domáhají lidé, kteří si přišli prohlédnout jen synagogu. To, že se dala prohlédnout jen samotná synagoga, byla pro mě nová informace.

V kuchyni mě zaujala sklenička vína, kterou Židé o sabatu dávají na vyvýšené místo, aby se Spasitel mohl občerstvit. Zarazila mě naopak informace, že chuť nekvašeného chleba se podobá chuti „odpustků“ v křesťanském kostele. Když jsem navrhl místo odpustků hostie, tak mi řekla, že není křesťanka a tak podrobně to zase neví.

V ložnici byla na zdi pověšená zajímavá předsvatební smlouva, kterou sepisoval pouze ženich. Ptal jsem se, jestli také ženy nemusely něco podepsat, to ale nevěděla a bylo vidět, že další dotazy ji spíš uvádějí do rozpaků. Sešli jsme do krámku, kde řekla, že Židé většinou obchodovali venku, tak jsem se ptal, jestli to není divné a jak to dělali, když mrzlo nebo pršelo. Ne úplně přesvědčivě řekla, že tam měli nějaké přístřešky, a zavtipkovala, že není tak stará, aby si to pamatovala. No, to já taky ne.

Celkový dojem z průvodkyně? Ve škole by to bylo na 2- nebo 3. Znala fakta, mluvila jasně, pokud věděla, tak odpovídala na dotazy, snažila se mě zapojit odkazy na to, co jsem mohl vidět. Ale. Necítil jsem z ní ale žádné nadšení pro věc, o které mluvila. Chyběl jí širší základ, aby mohla odpovídat na složitější otázky. Sama otázky nekladla, nesnažila se provokovat moji zvědavost, příliš neodhalovala širší souvislosti. Zkrátka prohlídka byla tuctová a určitě budu mít problém si na ni za měsíc vzpomenout a vybavit si, co se mi průvodkyně snažila sdělit během té půlhodiny, kterou jsme spolu strávili.

Model ghetta

Když jsme se vrátili zpátky na galerii, poděkovala za pozornost a rozloučila se, mohl jsem si v klidu prohlédnout interaktivní model starého ghetta. Po stisknutí tlačítka na interaktivní obrazovce se vybraný dům nasvítil, zazněl český komentář a mohl jsem si přečíst i jeho textovou podobu. Texty byly stručné, informativní, postačující. Jediný problém byla obrazovka, která už měla něco za sebou a ne vždy ochotně reagovala na povely, ale celkově se mi model a jeho zpracování velmi líbil.

Panely v expozici

Nakonec jsem se podíval na expozici. Bylo v ní pár hlubokých vitrín se zajímavými předměty, jako byly různé součásti oblečení nebo modlitební řemínky. Nejvíc mě ale zaujal čelní panel s deskami Desatera, které byly původně v Přední třebíčské synagoze. Bylo u nich vysvětlení co je na nich napsané i fotka z původního místa, kde desky byly. Texty byly stručné, přehledné a v dobře čitelné.

To se bohužel nedá říct o dalších asi deseti nástěnných panelech. Ty sice měly převahu grafických informací – fotografií a plánků s popiskami, takže přitahovaly pozornost. Velikost písma hlavního textu ale byla stejná jako u popisek k fotkám – cca 11 bodů, žádný nadpis, žádné členění textu nebo zvýraznění nejdůležitějších míst. Je to škoda, protože většinu návštěvníků expozice jejich podoba odradí od čtení a vynaložená snaha autorů něco návštěvníkům sdělit tak vyjde naprázdno.

Procházka městem

V infocentru jsem dostal jednoduchý plánek a na modelu jsem si prohlídl nejdůležitější domy a jejich podobu před více než sto lety. Zajímalo mě, jak se od té doby ghetto změnilo, a tak jsem se po něm prošel. Procházka to byla velmi zajímavá. Třebíčské ghetto skutečně stojí za vidění. Není dokonale uklizené, opravené, plné obchodů se suvenýry a restaurací, jak by někdo mohl očekávat u „nejzachovalejší židovské čtvrti nejen v České republice, ale nejspíš i v Evropě“, jak hlásá zmíněná úvodní cedule naučné stezky. Ale žije svým životem, žijí v něm skuteční místní lidé, nestalo se kulisami nebo skanzenem, který můžeme vidět v centru Českého Krumlova nebo Prahy. Prošel jsem si skrytými průchody mezi domy, vystoupal a sešel několik schodišť spojujících ulice, rozhlédl se po červených střechách pode mnou a pokračoval na hřbitov.

Židovský hřbitov

Podle plánku i místního značení jsem bez problémů došel ke hřbitovu. Jeho brána byla odemčená a tak jsem vstoupil, i když si při návštěvě židovských hřbitovů připadám trochu zvláštně. Nejsem Žid, neleží zde mí příbuzní a připadá mi neuctivé chodit na místo posledního odpočinku tisíců lidí „jen tak“ na procházku. Snažím se proto pozorně dívat. U vstupu jsem se zastavil u památníku třebíčským Židům, kteří padli na bojištích 1. světové války. Za ním jsem si všiml, že na mnoha novějších hrobech z počátku 20. století později přibyly mramorové tabulky, které pod jménem zemřelých zpravidla nesly údaj o místě smrti Osvěčím nebo Polsko a rok 1942 až 1944.

Pokračoval jsem dál a mezi stromy a staršími náhrobky porostlými břečťanem jsem obešel pohřebiště, až jsem přišel k honosným hrobkám rodiny Subaků. Na jednom z nich mě zaujala deska, kterou čtyři děti věnovaly svým rodičům, kteří v roce 1942 zahynuli v táborech smrti. Jak děti přežily? Jak se ocitly v Glasgow, New Yorku, Chicagu a Seattlu?

S těmito otázkami jsem se nakonec zastavil u památníku 290 židovským občanům třebíčského okresu, kteří za 2. světové války zahynuli rukou nacistů.

Když jsem odcházel branou hřbitova a mířil zpátky k domkům ghetta, tak jsem si uvědomil, že navštívit jedno místo bez druhého, by postrádalo smysl.

Závěr

Když jsem pak seděl v restauraci U dubu a pojídal jejich játrovou paštiku s domácím chlebem, uvědomil jsem si, že můj zážitek z Třebíče byl silnější, než jsem očekával. Díky geniu loci tohoto místa, kde by člověka nepřekvapilo, kdyby najednou zpoza rohu vyšel rabín, židovské děti přeběhly přes ulici a zdáli zazněla exoticky znějící píseň.

Existující interpretace se na zážitku bohužel příliš nepodílí. Přijde mi, že chybí celková koncepce toho, jak prezentovat skutečnost, že se nacházíme v „nejzachovalejší židovské čtvrti nejen v České republice, ale nejspíš i v Evropě“. Asi nejlepší byly tištěné materiály a informace, které jsem dostal v infocentru. Obsluha byla ochotná, informace byly stručné a jasné, obsahovaly mapku a kvalitní fotografie. Výklad v muzeu byl průměrný, soustředil se na synagogu a kupecký krám bez nějakého přesahu a s informací o výjimečnosti ghetta vůbec nepracoval. Tabulky naučné stezky i panely muzejní expozice podávaly suše informace, ale neprovokovaly zájem, nehedaly vztah mezi ghettem a návštěvníky ani příliš neodhalovaly souvislosti, které tak zůstaly skryty. A o přívětivosti úvodních panelů stezky k uživateli jsem se zmínil.