Kvilda a nová doba

V pátek 8. února 2013 jsem se v rámci zimního výjezdu Sdružení pro interpretaci místního dědictví ČR zajel podívat do nejnavštěvovanějšího informačního centra NP Šumava na Kvildě. V prosinci tady po tříměsíční rekonstrukci otevřeli zbrusu novou expozici. Celkové náklady na rekonstrukci činily podle idnes.cz 17 milionů korun. Náklady na vlastní expozici byly podle kuloárních informací údajně kolem 10 milionů. Tyto informace jsem se ale dozvěděl až dodatečně. Zážitek z návštěvy byl neobyčejný a neočekávaný.

Mapa u dveří

U vstupu mě přivítala velká pultová dotyková obrazovka s mapou národního parku. Mohl jsem se dotknout zvýrazněných bodů na mapě a otevřely by se mi texty a fotky k danému místu. Problém byl v tom, že u mapy už stáli dva lidé a pocit, že bych zablokoval vstup mě nutil pokračovat dál. To místo hned u dveří za zády mi nepřišlo moc šťastné. Jenže tím pádem jsem si nevšiml ani obrazovky nahoře vlevo nad mapou, kde byly základní textové informace o expozici.

Panely? Zbytečné…

Vešel jsem tedy do vlastní expozice a byl překvapený ani ne tak tím, co jsem viděl, jako tím, co v ní nebylo. Texty. Vešel jsem do virtuálního lesa. Po stranách hlavního prostoru jsem viděl velké fototapety od podlahy po strop a na nich les. Vpředu na čelní zdi byla další velká fotka lesa, po níž se pohyboval jakýsi světelný jelen. Střed místnosti zabírala zvýšená šikmá plocha pokrytá světlezeleným kobercem a po jejím okraji byly u stropu zavěšeny malé lampy, které různě měnily svou barvu. Nechápal jsem proč, co se mi tím tvůrce snaží sdělit. Až z článku jsem se později dozvěděl, že to má být palouk. Aha.

Malý dřevorubec a datel na betonu

Proti zdi s jelenem byla stěna s posuvnou obrazovkou. Zaujala mě ale jiná obrazovka, u níž stála holčička a hrála hru na dřevorubce. Zkoušela si, jak rychle dokáže virtuálně pokácet a oklestit smrk. Na konci se dozvěděla, že je talent a mohla by se živit jako drvoštěp, což ji potěšilo a tatínek ji u obrazovky vyfotil. Za otcem jsem si všiml datla. Byl dřevěný s provázkem za který když se zatáhlo, tak začal zobákem bouchat do prkýnka. Celá tato hračka byla připevněna na betonovém sloupu olepeném fototapetou s obrázkem kůry. Asi to měl být strom, ale moc tak nevypadal. Spíš jako nějaký mourovaný sloup.

Digitální borůvky

Pokračoval jsem k jelenovi, který popocházel po velké fotografii lesa v čele místnosti. Na zemi jsem si všiml světelného obdélníka tak 1,5 x 1,5 metru, na který se z horního dataprojektoru promítal obrázek porostu borůvek. Když jsem do obdélníku vstoupil, borůvčí zareagovalo a uhýbalo mým krokům. Tedy do chvíle, kdy jsem obraz přicházející od stropu zastínil svým tělem. To už jsem ale došel k mraveništi, kde jsem zaznamenal nějaký pohyb. Při bližším zkoumání jsem pochopil, že se na fotku z dalšího dataprojektoru pouští záběr hemžení na skutečném mraveništi. Moc to ale nefungovalo. Přišlo mi, že fotka, která musela být hodně zvětšená a tudíž mírně rozpixelovaná asi nebyla tím ideálním podkladem k promítání titěrných mravenců. Ale pokud bylo cílem tvůrců, abych se u virtuálního mraveniště sklonil a začal zkoumat, co to vlastně je, pak se jim to povedlo.

3D je in

Po schodech jsem vyšel do patra, kde jsou dvě místnosti – světlá a prostorná herna s knihovnou a počítači a kinosál. Paní obsluhující projekci mi dala brýle na 3D, usadil jsem se do první řady a film začal. Střídaly se záběry pěkné šumavské přírody, zvířat, lesů i jejich kácení a k tomu šel komentář. Z něj jsem se dozvěděl to, že je na Šumavě část lesů, kde se nezasahuje a část, kde se hospodaří, aby se napravily chyby z minulosti. A také to, že smrt a zánik jsou normální součástí běhu věcí. To bylo prokládáno hudbou a citáty z knihy Šumava umírající a romantická od Josefa Váchala. Dojmy? Snad kromě záběru z perspektivy dravce, který stoupá mezi stromy vzhůru, jsem 3D technologii neocenil. Naopak můj zážitek spíš pokazila. Nevím, jestli to bylo dáno technologií nebo jejím použitím v tomto konkrétním případě, ale sledování filmu pro mě bylo dost vysilující. Jednak mohl být film klidně poloviční délky – místo 10 minut by stačilo 5, ale hlavně tam byly části, třeba záběry vyder, kdy buď technika nebo moje oči nestíhaly a výsledkem byla lehká nevolnost. Jak jsem zaznamenal, někteří po této části brýle sundali a film dále už nesledovali. Také použití pasáží od Váchala, které volně prolínaly komentářem, mi nepřišlo šťastné. Text, který vyšel v roce 1931 mi zněl nepřirozeně. Po 80 letech prostě mluvíme trochu jinak. Kdyby ho v komentáři aspoň pronášel jiný hlas, aby bylo jasné, že je to něco jiného, asi by mi to tak nevadilo, ale tento způsob mi přišel poněkud nešťastný. Závěr k filmu? Kdyby autoři natočili kvalitní 2D dokument, udělali líp, byl by přístupnější pro více lidí a to podstatné by mohl sdělit stejně dobře. Nehledě na to, že by to celé asi přišlo levněji. Pár brýlí přijde údajně na 2 tisíce a natočení filmu touto technologií zřejmě taky nebude nejlevnější.

Zábava především

Zamířil jsem do herny a knihovny, kde u počítačů sedělo pár dětí a hrálo hry. Na židličce odpočíval dědeček jednoho z nich a byl rád, že to kluky baví. Sešel jsem dolů a pokračoval podél zákoutí s vycpanými zvířaty. Podíval jsem se na starší dámy, které si se zájmem prohlížely fotky zvířat a rostlin na pojízdné obrazovce za zelenou plochou.

Při odchodu jsem se zastavil u návštěvní knihy. Rychle jsem si pročetl asi 15 stran dozadu a mezi komentáři psanými většinou dětskou rukou jsem nenašel jediný negativní. Naopak, některé expozici prohlašovaly na nejlepší u nás a často jsem si mohl přečíst, že je „velmi krásná“.

Atrakce stačí?

Inu nová doba. Za necelých 10 milionů jsme s využitím evropských peněz vybudovali expozici založenou na velkých fotkách a technice – dotykových obrazovkách, dataprojektorech a 3D projekcí. Návštěvníci se v ní nenudí. Hlavně děti se podle ohlasů zdají být nadšené. Jen mi není jasné, co se expozicí snažil investor, tedy národní park sdělit návštěvníkům. Docela by mě zajímal průzkum, kolik lidí to pochopilo. Za sebe můžu říct, že mi to moc jasné nebylo. Jako atrakce dobré, ale není to málo?

Psáno 14. 2. 2013, navštíveno 8. 2. 2013